Ve středu 14. května od 19:00 se odehrála komorní viewing párty slovenské herečky a spirituální koučky Silvie Šuvadové spojená s ohlédnutím za její účastí v pořadu Show Jana Krause. Setkání s novináři, kde Silvia vzpomínala na film Kolja, svůj šestnáctiletý tvůrčí pobyt v Los Angeles a Hollywoodu i návrat z důvodu natáčení projektu Ďáblova sbírka, bylo spojeno s ochutnávkou vietnamské kuchyně v luxusním prostředí špičkové vietnamské gastronomie podniku MOVA Asian Cuisine. Osobně se zúčastnil pan šéfkuchař Nghiêm Phú Quy, který přiletěl z Hanoje.
ROZHOVOR SE SILVIÍ ŠUVADOVOU
V Show Jana Krause zazněly i velmi osobní vztahové otázky, překvapily vás?
Trochu jsem s tím počítala, že se pan Kraus bude ptát na vztahy, on se na ně ptá často. Tak jsem to alespoň navnímala z těch videí, která jsem si před tím s jeho pořadem pouštěla. Měla jsem proto připravenou historku. Nestihla jsem jí odvyprávět, takže se o ni podělím s vámi. Když jsem pracovala v Americe, setkala jsem se několikrát s americkým hercem Jeffem Goldblumem. Seznámili jsme se přes společný zájem o spiritualitu v rámci organizace Spirituální Hollywood. Takže jsme se několikrát viděli mimopracovně. Bylo fascinující s ním kamkoli na veřejnosti jít, protože tam bylo vždy velmi mnoho paparazzi. V restauracích ho lidé poznávali, číšníci mu věnovali extra pozornost. Byla jsem na návštěvě také v jeho soukromí. Všechno jen v rámci přátelství, i když tam byl takový ten otazník, že co bude dál… V Americe prostě to randění není takové jako u nás, rozhodování je racionální, nevolíte nutně srdcem. Když jsem se pak měla rozhodnout, jak budeme pokračovat, popovídala jsem si o tom telefonicky s maminkou. A maminka mi řekla – prosím tě, Silvinko,nezačínej s ním chodit. Vždyť on hrál tu mouchu. Já bych si na něj nikdy nedokázala zvyknout jako na potenciálního zetě. Vždycky bych v něm viděla tu mouchu. (smích)
Přestože jste se proslavila v České republice rolí v oscarovém Koljovi, díky dlouhým letům života v USA jsme vás trochu ztratili ze zřetele. Mohla byste nám prosím říci o sobě pár biografických dat?
Jsem ze Slovenska. Tedy Československa. Narodila jsem se v Ružomberku, protože v Dolním Kubíně, ve městě, kde jsem vyrůstala, ještě tenkrát nebyla nemocnice. První rok svého života jsem strávila ve vesnici Párnica, odkud jsou i oba moji rodiče. Slyšela jsem, že herci Vladimír Menšík a Miloš Kopecký chodili do Párnice chytat ryby. Takže je to vlastně proslulá filmová obec. (smích)
Jak jste se vlastně dostala do USA?
Několik roků po Koljovi mě oslovil americký režisér, který přišel do Prahy točit svůj krátký film, jestli bych si v něm nezahrála. A právě tento kraťas mě přivedl nakonec do Los Angeles. Cítila jsem, že to by mělo být něco, co bych mohla považovat za další fázi života. Poté, co jsem dostala pracovní herecké vízum a dokončila závazky v Bratislavě, což byla nějaká divadelní představení, nějaké dabingové úlohy a podobně, tak jsem se do Los Angeles přestěhovala. Psal se rok 2002.
Jaké nejzajímavější role jste v Hollywoodu získala?
Ráda vzpomínám i na asi největší film, který jsem točila, dvěstěmilionový trhák, trojku Rychle a zběsile: Tokijská jízda. Natočili se mnou, což se běžně děje opravdu hodně materiálu, ale nakonec se to na finální verzi prakticky neprojevilo. Zažila jsem si jaké to je zúčastnit se opravdu obřího projektu, s tím spojeného velkého očekávání, být stále perfektně připravený. Je to něco jako můj trailer, když jde člověk hrát na scénu, má za sebou ten kredit. Můžu říci, že jsem hrála v Rychle a zběsile a to se počítá. Poté jsem byla jedna ze zvažovaných hereček na úlohu Bond Girl v Casino Royale, ale nakonec jsem těsně neprošla do finálního výběru. A v herectví bohužel stoprocentně platí, nestačí být druhý, musíte to vyhrát. Podobně jsem byla velmi blízko k získání postavy v detektivním seriálu Námořní vyšetřovací služba. Ale v té době, kdy se konal casting, jsem byla dost nemocná a pamatuji si, jak castingová režisérka říkala, že jsem splňovala vše to, co hledali, ale že se jim zdál můj akcent trochu silný. Měla jsem v té době akcent mnohem lepší, než dnes, až skoro stoprocentně americký, pracovala jsem na něm s koučem. Ale protože jsem byla v té době dost nachlazená, projevilo se to na hlase. Tu postavu pak získala herečka Cote de Pablo. V podstatě jsem přesvědčena, že kdybych nebyla nemocná tak jsem tu roli dostala já. Kdyby k tomu došlo, měla bych dnes dům v Hollywood Hills. Ale zase bych si asi nemohla zahrát v Ďáblově sbírce. (smích)
Femme Fatale, Zuza Kociánová, ve vašem nejnovějším filmu Ďáblova sbírka údajně nese mnoho z vašich spirituálních poznatků. Jak k tomu došlo?
Zuzana Kociánová je mi velmi blízká. Připomíná mi trochu mně samotnou, trošku tátu a trošku dobu, ve které žijeme obecně. Dnes je totiž absolutně nevyhnutelné mít nějaké takové hrdiny, kteří se snaží vytvořit nový svět. Osobnosti, které se nebojí nahlédnout za oponu. Odhalovat různé formy manipulace. Ostatně, těm se může věnovat i náboženská sekta. A před jednou takovou se moje postava snaží sama sebe ochránit. A nejen sebe, možná i ostatní. Takže Zuzana Kociánová je v podstatě něco, co mě velmi bavilo a umělecky naplňovalo. Vytvořit charakter takové komplexní postavy, která je lidsky komplikovaná, zároveň tajemná i emocionálně zranitelná, přestože to nedává najevo. Ale zároveň postava, která mění a ovlivňuje věci i lidi okolo sebe. Mám pocit, že každý z nás by měl něco v tomto životě zanechat, co bude měnit budoucnost. Tu budujeme pro ty, kteří přijdou po nás. Spirituální filozofii a s ní spojenou teorii pracující s existencí sil jako například čakry, to jsme společně doplnili do filmu Ďáblova sbírka. Tvůrci pochopili velmi záhy, že jelikož čakry jsou podle mě vlastně jakýmsi takovým základem práce na sobě, tak se o mou znalost můžou opřít i ve vývoji příběhu filmu. Já vždy říkám, že kdyby tolik lidí, kolik jich chodí do nemocnice, bylo na seminářích, spirituálních, nebo na těch, které nabízejí práci na sobě, tento svět by byl úplně jiný. Věřím, že když člověk pracuje se svými čakrami a pohybuje se vědomě na té čakrové energetické úrovni, tak dokáže spoustu věcí změnit. A možná by potom vůbec nemusel čekat na to, až se nějaké problémy manifestují v jeho fyzickém těle.
Silvia Šuvadová se proslavila rolí violoncellistky Blanky v Oscarem oceněném snímku Kolja. Pracovala na západním pobřeží USA. Herectví vystudovala na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V Hollywoodu si zahrála ve filmech jako Rychle a zběsile: Tokijská jízda nebo Polanski. Věnuje se též meditacím a spirituálnímu koučinku. Do českých kin se vrátila rolí femme fatale v černé komedii Ďáblova sbírka.
Marek Dobeš je autorem námětu i scénáře k divácky úspěšným seriálům Místo nahoře a Místo v životě. Napsal také kinohit Kajínek, s Michalem Petrušem společně stáli u zrodu filmu Jan Žižka, který vznikl podle jejich původního scénáře. Jeho nejnovějším filmem je Ďáblova sbírka. www.dablovasbirka.cz
