1) Jaké aktivity v oblasti překladů do nebo z ukrajinštiny, případně další aktivity spojené s Ukrajinou nebo Ukrajinci jste dělala po zahájení války letos v únoru?
Válka začala už r. 2014 anexí Krymu a následnou okupací a válkou na východě Ukrajiny. Od prvního dne této nové, letošní fáze války jsem se v podstatě nehnula od počítače a telefonu. Překládala jsem a tlumočila jak divá, psala, opravovala chyby (celková neznalost ukr. reálií, dějin, chybné přepisy jmen, názvů, institucí…), byla v kontaktu se svými kamarády, přáteli, známými na Ukrajině – měla jsem nervy nadranc, když jsem jen pomyslela na to, jak mí blízcí kamarádi musejí do sklepů, nemohou se vyspat, nemohou skoro nic dělat, jejich staří rodiče a prarodiče tam ani odejít nemohou, protože na to prostě fyzicky nestačí, jiní se vrhali do domobrany, někteří jsou dodnes na frontě, o některých se ke mně nedostaly žádné zprávy… Trochu jsem dobrovolničila v příbramském asistenčním centru pro uprchlíky, zařizovala a sháněla ubytování, práci a další záležitosti pro známé a známé mých přátel (s mužem jsme k sobě vzali 3 mladé Ukrajinky).
Překládala jsem novinové články, rozhovory s ukr. politiky a umělci, seriály a filmy, programy na různé kulturní a společenské akce, smlouvy, zdravotní dokumentace, diplomy, lékařské zprávy…. Pokud to šlo, účastnila se různých diskusí a setkání, psala různé články, texty… a hlavně všem okolo odpovídala na nejrůznější otázky, obavy, vyvracela vžité nesmysly apod.
2) Máte z tohoto období nějaké zajímavé zkušenosti (postoje, chování, výroky Ukrajinců, Čechů, našich úřadů…)? Je něco, co vás překvapilo nebo zasáhlo?
To by se sem vůbec nevešlo. Hodně mi vadilo, že se spousta lidí a institucí chovala dost „hystericky“. V našem městě ještě nebyl ani jeden uprchlík, nikdo nevěděl, jací lidé přijdou, jaké budou mít potřeby, ale přesto se všechno dost hrotilo. Na druhou stranu mě velmi příjemně překvapila ta snaha a reakce obyvatel ČR, kteří se vrhli do pomoci s takovou vervou. Myslím, že se Češi opravdu překonali. I vláda a úřady myslím dělaly maximum; všude byli lidé s velkým pochopením a snahou vyhovět všem bez rozdílu. Mám srovnání z jiných zemí a myslím, že si ČR v tomhle vedla a stále vede naprosto profesionálně a mnohem lépe než jiné státy. A je důležité, že si Češi „vyzkoušeli“, co to obnáší pomoc lidem v nouzi tváří v tvář. Doufám, že i Ukrajinci, resp. Ukrajinky, kteří k nám přišli, si odnesou zkušenosti, které je trochu vyvedou z někdy velice naivních představ o bezstarostném a luxusním životě „na západě“…
A pomoc ukrajinské armádě ze strany běžných občanů je naprosto neuvěřitelná! Stále mi lidé píší, kam posílat peníze a pomoc přímo ukr. armádě. To mě ujišťuje v tom, že si obyvatelé ČR zcela jasně uvědomují, co nám může hrozit a čeho všeho je současné Rusko schopné.
3) Jaké máte obecně zkušenosti s Ukrajinci? Liší se něčím od Čechů?
Obyvatelé každého státu se liší od ostatních, to je úplně normální. Evropská rozmanitost je báječná věc!
S Ukrajinci máme třeba velice podobný smysl pro humor, díky bohu za něj. Nebo takovou tu touhu po „pohodě“. Ale je dobré vědět, že UA je největší evropská země. Ráda lidem doporučuji, aby si položili mapu ČR na mapu UA. Zjistíte, že ČR je vlastně takový Kyjev a okolí. A vezměte v potaz, jak se od sebe liší obyvatelé ČR – Severní Morava, Jižní Morava, Jižní Čechy, Vysočina, Střední Čechy, Chodsko… A zkuste si to takhle rozdělit i na UA – těch rozdílů mezi samotnými Ukrajinci je mnohonásobně více. Oni se teprve poznávají a často je to pro ně samotné hodně bolestné. Já se o rozdílech bavím velmi ráda, protože když si o nich lidé vyprávějí a najdou mezi nimi něco společného, je to vždycky jako maják v moři, je pro všechny. A to je důležité. Na tom se dá stavět a obohacovat se tím „nestejným“ a zároveň uznávat, že je nutné akceptovat to, jak se v dané zemi žije. Když se o rozdílech mlčí, pak to vede k oboustranné frustraci. Ukrajincům je třeba neustále věci vysvětlovat. Řeknu příklad z naší ulice, kde se nachází dělnická ubytovna, kde jsou nyní ubytováni Ukrajinci. Pokaždé, když se tam objeví noví obyvatelé, nastávají různé potíže, protože jsou na naše poměry hluční a nedodržují noční klid apod. Místní ale očekávají, že to nově přišedší nějak pochopí sami, ale Ukrajinci se často setkávají jen se „svými“ a o našem životě (aspoň zpočátku) moc nevědí, takže je nutné jim neustále vše říkat, vysvětlovat, být trpěliví. Až na výjimky se dá o mnohém domluvit. Ukrajinci mi často připomínají děti. Z vlastní země nedůvěřují institucím, často očekávají nějaký „podraz“, tak se vlastně a priori chovají pro nás snad „útočně“ nebo „arogantně“. Prostě nevědí, že to u nás chodí i bez stresů, že lidé mají stejná práva, která jsou vymahatelná a není nutné obcházet obecně platná pravidla či dokonce zákony. Tak za nimi chodím já a opakuji a opakuji, jak to „tady chodí“. Ano, někdy dojde i na policii, stížnosti, konflikty. Ale je prostě nutné se o všem bavit, mluvit, popisovat, problémy verbalizovat a vysvětlovat. Možná to není pro každého, mě to taky unavuje a zdržuje, ale myslím, že jinak by se mohla situace hodně vyhrotit, a to myslím není nutné.
Ale to nemluvím o svých ukrajinských kamarádech, kteří jsou naprosto bezvadní, nepokazí žádnou legraci a jsou velice nápomocní. Je pravda, že mají také naprosto skvělý smysl pro humor a můžeme se jeden na druhého spolehnout, což je pro mě asi to nejdůležitější.
4) Má ukrajinská literatura nějaké specifické charakteristiky? Kolik je v ČR překladatelů z ukrajinštiny a kolik ukrajinských literárních děl zde vychází?
Ukr. lit. je samostatná a svébytná literatura jako jakákoli jiná; nerada srovnávám. Každá literatura je něčím svá a něčím univerzální. Je určitě škoda, že u nás ukr. literatura není víc známá. Zvlášť beletrie, která už dávno přináší témata, která nás nyní šokují, ale kdybychom je vnímali dřív, asi bychom situaci Ukrajiny obklopené ruskou imperiální rozpínavostí chápali mnohem lépe. Knížek vychází poskrovnu, protože všichni, kdo se zabýváme literárním překladem z ukrajinštiny, se musíme živit jinak. Takže i dobrých překladatelů je jen hrstka; na překládání máme čas po práci, po nocích a o víkendech, a to není pro každého. A co si budeme namlouvat, nakladatelé se nijak do překladů z ukrajinštiny nehrnou, mají pocit, že to není výdělečná literatura a ve vztahu k ukr. lit. stále panují velké předsudky. Pokud se ale nepletu, tak většina knížek, které jsem zatím přeložila (a nejen já), je vyprodaná… Jen během léta jsem odmítla několik filmů, seriál a 4 knižní překlady. Zadavatelé vůbec nechápou, že dvěstě- či třistastránkovou knihu za takových podmínek za měsíc nikdo z nás opravdu nepřeloží.
5) Co říkáte názorům, že ukrajinština je jen ruským nářečím? Kolik % Ukrajinců mluví Ukrajinsky a kolik Rusky? Co je to suržyk a kolik % Ukrajinců mluví suržykem?
Takovém názorům se už jen směju či nad nimi mávnu rukou. Na UA je jazyková situace, kterou my vůbec neznáme, nemáme s tím žádnou zkušenost. Ruština dodnes na UA dominuje a je hrozně těžké najít nějaké východisko. Osobně vidím používání ruštiny většinou Ukrajinců jako problematické, protože specifickým způsobem ovlivňuje jejich vnímání světa (až na výjimky samozřejmě). Je nutné znát dějiny, a ruští vládci ruku v ruce s ruskou pravoslavnou církví a represivními složkami od samého počátku existence Moskevského knížectví dbali především na to, aby bylo všechno pod kontrolou. A to včetně jazyka – ruština je jediná správná, vše ostatní je odpad. Rozpadem SSSR to neskončilo. Rusko neustále vnucuje svoji deformovanou představu „štěstí“ všem okolo. A rusky se to dělá nejlépe, protože ruština po staletí násilím vytlačovala ostatní jazyky. Na UA (a v mnoha jiných zemích pod ruským vlivem) probíhala po staletí tzv. lingvocida. Likvidování, zakazování, omezování a potlačování ukr. jazyka. A bohužel, vlády samostatné Ukrajiny si s tím nedovedly poradit, nebo problém ignorovaly. Spousta Ukrajinců také nechápe, že příslušností k ruštině se zároveň zbavují svého „ukrajinství“. Bylo by naprosto skvělé, kdyby uměli všichni Ukrajinci rusky, protože – jak říkal můj otec, když se mi nechtělo učit se na základce rusky: „je výhodné znát jazyk svého nepřítele“. Ale to neznamená, že ten jazyk bude dominovat nad mou mateřštinou. Ukrajinština je krásný a bohatý jazyk, na nějž by měli být Ukrajinci hrdí jako na máloco, a ne ho nahrazovat jazykem, který s sebou nenese zdravou kulturu a nedovede vyjádřit to, čím Ukrajinci doopravdy jsou. Protože oni nejsou Rusové!
Kdysi mě fascinovalo, jak se Tyrš s Fügnerem v mužném věku dohodli, že přejdou z němčiny na češtinu. A jak strašně to bolelo, zvlášť Tyrše. Když čtete jeho výpovědi, nelze ho neobdivovat za takovou pokoru. Mluvím POUZE o vztahu k jazyku.
Suržyk je směs ukrajinštiny a ruštiny většinou postavená na ukrajinském základě a proměňuje se v čase a prostoru (a je ovlivněna lokálními dialekty). Existují statisíce Ukrajinců, kteří nemluví ani ukrajinsky, ani rusky, ale komunikují pouze v suržyku. S procenty bych si nezahrávala. Od roku 2014 nelze na UA celostátně provádět plnohodnotná šetření žádného druhu, tak raději nebudeme spekulovat.
Osobně mě ale velice mrzí, že se mnou Ukrajinky, které v ČR nyní pobývají, až na zcela minimální výjimky, odmítají mluvit ukrajinsky. Dokonce ani fakt, že nejsem Ukrajinka a rusky mluvím opravdu hrozivě a suržyku rozumím velmi špatně, je nepřesvědčí, aby alespoň v mém případě použily ukrajinštinu. A jde přitom vesměs o mladé maminky, které se už narodily na nezávislé Ukrajině a prošly školní výukou, která je či má být v ukrajinštině. U ukrajinštiny se maturuje a vyučuje se v ní i na všech VŠ. To je ale samozřejmě velká teorie, kterou prosadit v praxi je nesmírně těžké. Mnozí mladí Ukrajinci, kteří už vyrostli zcela v čistě ukrajinském kulturním a jazykovém prostředí, mají velké potíže na mnoha vysokých školách na Ukrajině, protože tam učí „staré kádry“. A tihle vyučující prostě zákony ignorují, nebo – je-li škola v ruskojazyčném prostředí – „se tam tak mluví“ tak jako tak. Některé obory tak téměř ztratily ukrajinskou terminologii, která paradoxně přežila i likvidaci v dobách SSSR. Pro mě je smutné vidět mladou ukrajinskou maminku, která je ochotná se mnou mluvit ukrajinsky, ale se svým děckem se baví suržykem nebo rusky. Fyzicky mě to bolí.
6) Co vás přivedlo k této profesi a proč jste si zvolila právě tento jazyk?
Kdysi jsem chtěla studovat byzantologii, resp. byzantské umění, ale obor nebyl otevřen, tak jsem vybrala nástupce Byzance – Řecko a Kyjevskou Rus (tedy dnešní Ukrajinu). Od dětství jsem se pohybovala v prostředí, kde velkou roli hrála stará hudba včetně východokřesťanské duchovní hudby, mezi přátele naší rodiny patřili třeba řeckokatoličtí duchovní, v USA jsme se hodně „kamarádili“ právě s řeckokatolíky (=Byzantine Catholics) a potomky těch, kteří byli „Rusíni či Ukrajinci“. Asi největší vliv na to, že jsem šla studovat zrovna ukrajinštinu, měl právě pobyt v USA. ????
A nějak přirozeně jsem od umění přešla k současné literatuře a už za studií začala překládat.
7) Je práce překladatelky složitá? Jaký je váš běžný pracovní den?
To nelze takhle zobecnit, záleží na tom, jak složitý, dlouhý či strukturovaný text překladu je. Někdy mě věc pohltí a ve volném čase nedělám nic jiného, jindy si práci plánuji dle obsahu. Ale všechno závisí na tom, zda mám na překládání vůbec čas. V létě strašně nerada překládám, jsem závislá na přírodě a jak se prodlužují dny, chci trávit volný čas v přírodě nebo aspoň na zahradě. Děsně ráda prořezávám stromy nebo pleju – báječně si tím čistím hlavu. Ale nejlepší jsou pěší výlety a procházky. Letos jsme si ještě vzali psa (jinak máme s mužem několik koček), kterého někdo bil a týral, takže je nutné se hodně věnovat i jemu.
8) Co bylo vašim prvním překladatelským dílem, tedy z ukrajinštiny do češtiny?
Myslím, že první překlad z ukrajinštiny nebyl paradoxně do češtiny, ale do novořečtiny, nějaká dlouhá báseň. Měli jsme báječného lektora, kterého ukr. poezie hrozně zajímala, tak jsem mu pár kousků přeložila. A knižní překlad byla „skandální“ novela Polní výzkum ukrajinského sexu Oksany Zabužko (2001).
9) Jakou literaturu nejraději překládáte?
Asi nemám žádné extra preference, text mě jenom musí bavit. Hrozně nerada překládám něco, co mě nudí. Ale pravda je, že nejraději mám, když je knížka jazykově a obsahově zajímavá a autor má smysl pro humor.
10) Má ukrajinská literatura nějaká svá specifika?
Pro nás určitě – témata, která otevírá, by nás měla zajímat i pro pochopení vlastní minulosti (hlavně od časů druhé světové války dodnes) a minulosti, kterou prošla velká část východní Evropy, která měla splynout s Ruskem. A Ukrajinci se přes všechny zákazy a ponižování nedali, to je parádní! A oni opravdu mají co říct – uvedu třeba téma „ruská babička“. Obrovská spousta rodin má přímé ruské příbuzné, ať už žijící na UA nebo v RU nebo někde jinde. Chápete?
Vlastně se hodně těším, s čím Ukrajinci přijdou, na beletrii je teď ještě brzy, teď je čas poezie, která je rychlá, aktuální, bezprostřední. Měli bychom si jí víc všímat, je skandální, že u nás ještě nemáme knižní antologii ukrajinské poezie!
11) Když začala válka na Ukrajině, změnila se i nějak poptávka po vaší profesi?
Viz v odpovědích výše.
12) Jak vy osobně vnímáte aktuální situaci na Ukrajině? Předpokládám, že tam máte spoustu známých.
Teď už se těším na vítězství Ukrajiny. Musí k němu dojít, jiné cesty prostě není. Přes všechnu tu strašlivou hrůzu, genocidu, protože to, čeho se ruští vojáci dopouštějí, prostě jinak nazvat nelze, se snažím hledět dopředu. Počáteční měsíce, které jsme asi všichni, kdo máme jakékoli svazky s Ukrajinou či Ukrajinci, prožili jako v horečce, jsem došla k závěru, o němž často mluví Timothy Snyder – režimy jako v Rusku nás chtějí strašit a zastrašit, oněmět a přivést do stavu takového šoku, že nejsme schopni akce. Sice jsem tušila, že Rusko něco chystá, to ticho před bouří bylo šílené, ale ten šok nastal tak jako tak. Jako věřící vím že zlo nad dobrem nemá šanci a my o to na naší pozemské pouti máme usilovat. Myslím, že v posledních desetiletích nebylo snad nikdy tak nad slunce jasnější, kde je pravda.
13) V čem vás osobně kniha Stopy na cestě oslovila?
Jak autor píše, chtěl, aby kniha „byla pro všechny“, a to se mu dle mého povedlo. A když je něco pro všechny, tak je to i pro mě. ???? Ale vážně – pro mě je to jeden z nejlepších příběhů o lidskosti a cestě člověka k poznání sebe sama a svého místa na světě. A pak je tady Markusův humor a nadhled – to dovedu ocenit.
